Dneska jsem po dlouhé době zažil hypoglykémii přímo v práci.

A abych to trochu nastínil – jsem elektromechanik v potravinářské firmě, co dělá uzeniny.
Moje práce? Řešit akutní opravy v produkci.

Takže ideální práce pro diabetika 😅
Stres, tlak, každá linka musí jet, nikdo nesmí stát… klasika.

Dneska kolem 13:00 jsem zase opravoval výtah.
Ten, co ho „nikdo nerozbil“… ale dveře jsou vybouraný 😄

Spustil jsem si ho do pozice a začal opravovat.

Začal jsem se potit.
Ale říkám si – horko, dělám fyzicky náročnou věc, sundavám, rovnám dveře… pohoda.

Tak jsem tomu nevěnoval pozornost.

A pokračoval jsem.

Pak to přišlo.

Takový to brnění v hlavě.
Najednou jsem nebyl schopnej se soustředit.

A v tu chvíli už to víš.

👉 něco je špatně

Mrknu na senzor:

5,1 a šipka dolů.

Ale je to novej senzor… říkám si, že kecá.

Jenže tělo nekecá.

A já už věděl.

U nás v práci je normálně zákaz mít u sebe:

• bonbony
• colu
• telefon

Kvůli hygieně.

Já to mám oficiálně povolený – hned na pohovoru jsem řekl, že mám cukrovku, dal jsem jim lékařskou zprávu a schválili mi to.

Protože tohle není sranda.

Sáhnu do kapsy…

A nic.

👉 cukr jsem si ráno nevzal

V tu chvíli začal stres.

Okamžitě jsem všechno pustil z ruky.

A takovou tou rychlochůzí (kdo zná, ten ví) jsem šel na dílnu.

V tu chvíli už ten stav byl hodně nepříjemnej.

Na dílně jsem měl zlatý Oreo.

Sežral jsem je snad na jeden nádech a sednul si na zem vedle pongu.

A přesně v ten moment…

👉 přijde nejvyšší šéf 😅

„Co tu sedíš? Potřebujeme vozit palety dolů! Kdy bude hotovej ten výtah? Co tu děláš?!“

Já zpocenej, mimo, hlava nikde…

A jen jsem se na něj podíval.

A řekl:

„Nemůžu.“

V tu chvíli mi zapípal telefon.

Hypoglykémie.

Tak nahlas, že jsem měl pocit, že mi prasknou bubínky.

A teď ten moment.

Ten zlom.

Jeho výraz se změnil během vteřiny.

„Potřebuješ pomoc?“

Já jen:

„Dejte mi 10 minut… a budu dobrej.“

A víš co?

👉 on tam zůstal se mnou

Když jsem se z toho dostal, začal se ptát, co to bylo.

Tak jsem mu to vysvětlil.

Že mám cukrovku.
Co je hypoglykémie.
Jak funguje senzor.

Ukázal jsem mu to.

Řekl jsem mu i pravdu:

👉 neměl jsem u sebe cukr
👉 a píchl jsem si víc inzulínu na oběd

A do toho:

👉 12 km nachozených v práci
👉 fyzická práce
👉 stres

Kombinace, která tě prostě dožene.

On jen poslouchal.

Pak se mě zeptal:

„Máš to pod kontrolou? Můžeš pracovat?“

Říkám:

„Jo… teď už jo.“

A víš, co bylo zajímavý?

Ta zlost, se kterou na mě přišel.

To „musí to jet, nesmí se zastavit“…

👉 bylo pryč

Najednou tam byl člověk.

Po rozhovoru jsem mu poděkoval, že tam se mnou zůstal.

On mi poděkoval za „novou zkušenost“.

A šli jsme každej po svým.

A přesně o tom to je.

👉 mluvit o tom
👉 říct to lidem kolem sebe
👉 připravit je na to, že to může přijít

Protože když to neuděláš…

Tak ten člověk proti tobě vidí jen někoho, kdo „sedí a fláká se“.

Ale realita je úplně jinde.

Já jsem svoje kolegy informoval hned první den:

👉 co dělat
👉 kdy zasáhnout
👉 kdy nepanikařit

Protože hypoglykémie není sranda.

A věř mi…

👉 nechceš, aby tě někdo v tomhle stavu ještě tlačil do výkonu

A poslední věc.

Ta nejdůležitější.

👉 Produkce počká.

👉 Tvoje zdraví ne.

Jestli jsi diabetik:

Nos cukr. Vždycky.

Ne „zítra“.
Ne „občas“.

👉 Vždycky.

A jestli nejsi:

Tak si tohle zapamatuj.

Možná jednou budeš ten, kdo rozhodne, jestli někdo vedle tebe dopadne dobře…

nebo blbě.

👇

Zažil jsi někdy hypoglykémii v práci nebo mezi lidma?
Jak to probíhalo?

Napiš to dolů. Pomůžeš ostatním.

Co by se vám ještě mohlo hodit

Když už řešíte každodenní život s diabetem, mrkněte i na pár praktických věcí, které mohou usnadnit cestování nebo organizaci pomůcek. doporučuje Tomáš z Diabetikův deník